• Svatý Martin z Tours...

Martin se narodil na přelomu let 316 – 317 v římské provincii Panonie, ve městě Sabaria - dnešní město Szombathely v Maďarsku.

Martin dostal své jméno po bohu války „ Martovi “, protože jeho otec, vysloužilý římský voják si přál, aby jeho syn kráčel v jeho stopách.

V Panonii však nesetrvali dlouho, odstěhovali se do severoitalské Pavie, kde Martin prožil většinu svého mládí.

Zde se také setkal s křesťanstvím, které ho velmi přitahovalo.

Zvláště pak byl přitahován poustevníky z Egypta a Sýrie, o kterých se vyprávělo.

Zde jsou patrně kořeny jeho pozdějšího skromného poustevnického života.

Jeho rodiče s ním tuto víru ani jeho touhy nesdíleli, a protože otec nepoznal nic jiného než vojenský život, tak byl Martin v patnácti letech odveden do armády.

Přestože byl vojákem nerad, plnil vojenské povinnosti spolehlivě a odvážně, a proto byl nakonec povýšen na důstojníka.

Martin byl dokonce přeložen k císařským gardistům, dobře ozbrojené vojenské jízdě.

Kolem roku 334 byl přidělen k posádce v dnešním Amiensu ve Francii, kde strávil největší část svého vojenského života.

11. listopadu byl pohřben v Tours.

Byl římský voják, poustevník, a biskup v Tours.

Stal se jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších svatých a patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté.

Je zakladatel prvních klášterů ve Francii.

Svou misijní činností horlivě potíral pohanství a obracel lidi na křesťanství.

Můžeme ho díky tomu označit za význačnou osobnost, která spoluvytvářela duchovní základy Evropy.

Je znám díky legendě, kdy se rozdělil se žebrákem o svůj plášť.

• Známá legenda o plášti...

Martin prožíval svoji víru i v armádě.

Žil skromně, pokorně a dokonce ke svému otroku se choval jako k bratrovi.

Martin byl jednoduše jiný než ostatní vojáci, což také dokazuje symbolický čin, díky němuž se stal tak známý.

Došlo k němu v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera.

Martin se tudy na koni vracel do vojenského tábora.

U brány ho oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu.

Protože u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl.

Tu ho však napadla myšlenka: " Vzal svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl."

Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se aspoň trochu zahřál.

Legenda dále vypráví, že Martin spatřil příští noc Ježíše, který byl oděn půlkou pláště.

A uslyšel, jak Ježíš říká andělům: „ Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“

Tato Kristova slova znamenají to, co je napsánu v evangeliu:  „ Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“

Scéna dělení pláště patřila po celá staletí k nejznámějším a nejoblíbenějším světeckým motivům umělců.

• Život poustevníka...

Po těchto životních událostech se dal Martin konečně pokřtít.

Brzy nato se rozloučil s armádou, protože se v jeho očích nedala spojit křesťanská a vojenská služba.

Pak odešel do Poitiers, kam ho přitahovala pověst biskupa Hilaria – ten byl následně jeho učitelem a velkým vzorem.

Tam také přijal nižší svěcení a stal se tzv. exorcistou.

Martin toužil po misích a po skromném životě poustevníka.

Proto se tedy vrátil do rodné Panonie, kde chtěl bojovat proti pohanství a bludařství, které ohrožovaly a vyvolávaly zmatky a spory v katolické církvi.

Situace v Panonii se natolik vyhrotila, že musel uprchnout.

Odešel tedy do Itálie, kde se odebral do ústraní a žil jako poustevník.

Šířící se omyly a kacířství vyvolaly velký rozkol v církvi a zásahy světské moci navíc tuto situaci vyostřovaly.

Martin viděl jako jediný lék proti tomuto zlu modlitbu.

Na pozvání jeho mistra a přítele, biskupa Hilaria se odebral zpět do Galie - dnešní Francie, kde se poblíž Poitiers usadil v poustevně a věnoval se modlitbám a rozjímání.

Nezůstal však dlouho sám a zformovala se kolem něj skupina dalších křesťanů.

Na tomto místě pak později vyrostl slavný benediktinský klášter v Ligugé.

Hilariovi se podařilo přesvědčit Martina, aby přijal vyšší svěcení a stal se knězem. 

V této době již Martin vykonal několik zázraků - včetně znovuoživení dvou lidí a stal se oblíbeným.

Když pak ve městě Tours zemřel biskup, občané si vzpomněli na Martina.

A pod záminkou, aby přišel uzdravit nemocného, ho pozvali do Tours.

Místo nemocného však Martin našel diecézi, která potřebovala jeho péči.

A tak byl r. 370, pravděpodobně 4. července, vysvěcen na  biskupa.

I přes vysokou církevní pozici žil Martin svůj život skromně, až asketicky.

Dokonce místo biskupského paláce pobýval s několika mnichy před branami města v nuzných chatrčích.

Z této poustevny pak vznikl významný klášter Marmoutier, který se stal střediskem asketického a kulturního života Západu.

Církev již v této době byla zahrnována dary od císaře a knížat a zvykala si na pohodlí - sedávala na předních místech, pěkně se oblékala…

Takže se muselo zdát skandální, že jeden z biskupů vede život poustevníka, zříká se při bohoslužbě slavnostního trůnu a obléká se jako chudák.

U mnohých tedy nebyl moc oblíbený a musel snášet různé narážky a posměšky.

Naopak u prostých a chudých lidí byl velice oblíbený.

• Misijní cesty po Francii...

Z pozice biskupa zahájil velké obracení tehdejších Galů na křesťanství.

Staral se o veškeré obyvatelstvo ve Francii.

Snažil se usmířit pohany s pravověrnými křesťany a vždy se vzepřel světské vládní moci, když se chtěla vměšovat do církevních otázek.

Horlivě hlásal evangelium na venkově, potíral zde převládající pohanství a všude se staral o zlepšení špatných poměrů.

Jeho evangelizace byla doprovázená mnoha zázraky, které mu pomáhaly potlačovat animismus především venkovských obyvatel, ničit jejich modly a rituální místa.

Zázraky také chránily jeho samotného, jelikož narážel i na jejich odpor.

Martin byl neustále na cestách a tyto jeho misijní cesty po celé diecézi často směřovaly k organizování prvních venkovských farností.

Jeho misijní cesty však vedly i mimo jeho diecézi, stopy po jeho činnosti najdeme téměř po celé Francii.

Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích - uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty, po celé zemi najdeme spoustu měst, vesnic a kostelů, které jsou pojmenovány po něm.

Martin zemřel ve věku 80ti letech - 8. listopadu roku 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest, kdy byl již vyčerpaný a nemocí oslabený.

Po krátkém sporu o nároku Martinových ostatků bylo jeho tělo převezeno do Tours.

K pohřbu biskupa chudoby a chudých, jak ho lidé nazývali, proudily obrovské masy lidí.

Tento slavnostní pohřeb se konal 11. listopadu - proto je také tento svátek.

Martinovy ostatky byly uloženy do krypty, nad níž byla postavena kaple a posléze i velkolepá bazilika.

Velmi brzy se město Tours stalo oblíbeným poutním místem.

Toto místo bylo však několikrát poničeno - v 16.století hugenoty a v 18. století velkou francouzskou revolucí.

V současnosti zde stojí bazilika sv. Martina z roku 1900.

Za velkou relikvii je považován Martinův plášť, který byl uchováván v královském paláci v Paříži.

Rotunda svatého Martina na Vyšehradě...

Svatému Martinovi je zasvěceno asi přes 4 500 kostelů a kaplí a klášterů po celém světě.

Nejvíce jich je v Evropě, zejména ve Francii, kde jich můžeme napočítat přes 1500.

Jmenují se podle něj města, hrady, ostrovy - např. v karibské oblasti a další lokality - např. alpská vesnice u Salzburgu.

Je velmi oblíbený také v Latinské Americe - kde bývá často nazýván San Martín Caballero (kvůli svému častému zobrazování na koni).

Rada Evropy v roce 2005 prohlásila trasu mezi maďarským Szombathely - rodištěm sv. Martina a francouzským Tours za evropskou kulturní stezku.

Cílem této trasy je ukázat nejvýznamnější památky spojené s životem tohoto oblíbeného světce.

Velké úcty se dočkal v Itálii, Německu, Rakousku, v Česku i Slovensku.

Na Slovensku je to především dóm sv.Martina v Bratislavě a katedrála sv.Martina ve Spišské Kapitule.

V Česku je známá také Rotunda svatého Martina ny vyšehradě, či kostel sv. Martina ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Zdroj: Wikipedie