• " Příprava masopustu..."

Masopustem začíná - čtyřicetidenní půst, který končí o " Velikonocích."

Přípravě na masopust předcházel takzvaný - tučný čtvrtek.

Tučný proto - že se měl člověk před půstem co nejvíce najíst a napít.

Vyvrcholením tohoto svátku je masopustní úterý - kdy se konají průvody maškar a divadelní představení. 

Velikonoční půst začíná...

•  " První postní neděle " - Invocabit:

V českém prostředí nazývaná - " Černá nebo Pytlová."

Pravděpodobně proto - že během půstu ženy odkládaly pestré oděvní součástky a oblékaly se do černých šatů, plédů a zástěr.

Někdy je také nazývána " Pučálka " - podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu.

Méně časté označení je „ Liščí“ neděle " - podle preclíků, které pekly hospodyně zvláště v oblasti středních Čech.

Preclíky se navlékaly na proutky – kolik dětí bylo v domě, tolik proutků maminky ozdobily preclíky.

Pak je zavěsily venku na stromy s tím - že je dětem nadělila liška.

• „ Druhá postní neděle “ - Reminscere:

Je v lidovém prostředí nazývána jako „ Pražná “ - podle tradičního jídla pražmy.

Jedná se o staroslovanský pokrm - připravovaný pražením nedozrálého obilí.

Častějším označení této neděle je „ Sazometná “ – v tento den se vymetají komíny a vše, čeho se po zimě chcete zbavit.

• „ Třetí postní neděle “ - Oculi:

Tato neděle se také nazývá " Kýchavá " - kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roků ještě bude živ.

Ve východních Čechách se tradovalo, že kdo kýchne 3x - bude celý rok zdráv.

Tento obyčej odráží strach z moru - jehož první příznaky byly spojeny právě s kýcháním.

„ Jakž kdo kejchnul, hned náhle umříti musel.“

Proto lidé při kýchání přáli - „ Pozdrav tě Pán Bůh “, aby toto nebezpečí zažehnali.

• „ Čtvrtá postní neděle “ - Laetare:

Měla zvláštní postavení - neboť toho dne bylo možno částečně uvolnit postní kázeň.

Výrazem toho byla v církevním prostředí změna barvy rouch – fialová byla nahrazena růžovou.

V tuto neděli chodil družba se ženichem navštívit dům - do něhož chtěli přijít o velikonoční pomlázce na námluvy.

Proto se tato neděle někdy nazývá „ Družebná.“

• „ Pátá postní neděle“  - Judica:

Poslední neděle před " Velikonocemi " - „ Černá, Smrtná nebo Smrtelná.“

Je spojena s tradicí sahající do starokřesťanských počátků církve - se zahalováním křížů v kostele.

Ve 3.a 4.st. byly kříže nesoucí postavu umírajícího " Krista " zdobeny drahými kameny a filigránem.

Aby výzdoba nerušila vážnost postní doby -  kříž se zakrýval.

O " Smrtelné neděli " - byl obecně rozšířen zvyk „vynášení smrti – Moreny."

Tento obyčej spojujeme s ukončením zimy.

• " Šestá postní neděle " - Květná:

Je dnem, kdy si připomínáme památku " Kristova " vjezdu do Jeruzaléma.

Název je odvozen od květů - jimiž " Krista " vítali.

Do lidového prostředí se obyčej přenesl v podobě - svěcení kočiček, jívy, košťat apod.

Mimo to se nosilo „ Léto do vsi “ – oblékaly se nové šaty, vymetala se neřest a nesmělo se péct…

Po " Postních nedělích " přichází „ Pašijový týden “ - tzv. svatý, velký...

Na památku " Kristova "  utrpení, se poslední týden čtyřicetidenního půstu nazývá - " pašijový týden."

• Modrý pondělí
• Šedivé úterý
• Škaredá středa
• Zelený čtvrtek
• Velký pátek
• Bílá sobota
• Boží hod velikonoční
• Pondělí velikonoční 

Pro český lid je nejvýznamnějším dnem " Pondělí Velikonoční " - spojené s pomlázkou a velikonočním hodováním.

• „ Modré pondělí..."

Pondělí před Velikonocemi se nazývá „ Modré pondělí.“

Název je odvozen od látky, která se v ten den vyvěšuje v kostele.

• „ Šedivé úterý...“

Úterý před Velikonocemi se nazývá „Šedivé úterý.“

Hospodyňky uklízely a vymetaly pavučiny.

• " Škaredá středa..."

Středa před Velikonocemi  se nazývá " Škaredá, Černá nebo Sazometná."

Tento den se vymetaly komíny.

Kdo se v tento den škaredí a mračí - bude se mračit po všechny středy v roce. 

Je to den, kdy se Jidáš škaredil – žaloval na Ježíše, kdy Jidáš zradil Ježíše Krista.

• " Zelený čtvrtek..."

Čtvrtek před Velikonocemi se nazývá „ Zelený čtvrtek.“

Název je odvozen od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo.

Na " Zelený čtvrtek " - by se měla jíst zelená strava - špenát, kopřivy, řeřicha, zelené saláty, aby člověk byl celý rok zdravý.

V kostele zaznívají naposledy zvony - odlétají do Říma.

Zvuk zvonů až do " Bílé soboty " - nahrazují chlapci s hrkačkami a řehtačkami.

Existovala pověra, že když naposledy zvoní na " Zelený čtvrtek " zvon - má člověk cinkat penězi, aby se ho držely.

Pečou se jidáše – zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta, jí se pomazané medem.

Ze země se rámusem vyhánějí zlé síly.

Lidé se omývali rosou nebo v potoce.

• " Velký pátek..."

Pátek před Velikonocemi se nazývá „Velký pátek“, někdy také „Bolestný“ nebo „Tichý.“

Je to den hlubokého smutku.

V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován.

Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne.

Nekonala se mše a při bohoslužbě se pouze četly texty a zpěvy.

V kostelech se upravoval „ Boží hrob “, předváděly se pašijové hry.

Procházela se křížová cesta na památku Ježíšova utrpení a bolesti.

Tento den - se nejí maso, vejce, nepije se mléko, kuřáci nekouřili.

Chlapci vrkali a klepali ve tři hodiny odpoledne.

S " Velkým pátkem " je také spojená víra - v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí.

Podle lidových tradic se na " Velký pátek " otevírala země - aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady.

Proto se v tento den nesmělo - hýbat zemí, neprováděly se žádné práce na poli.

Byl to den bez práce, nesmělo se hýbat se zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu.

Tento den se nepralo prádlo, neboť pradleny říkaly, že by namáčely prádlo do Kristovy krve – Velký pátek je svátkem vody.

Velký pátek byl také dnem čarodějnic.

Lidé nepůjčovali nic ze své domácnosti, protože by tyto věci mohly být očarovány.

Lidé věřili, že kdyby čarodějnice získala nějaký jejich předmět, mohla by je uhranout, naplnit zlou energií a kletbou.

• " Bílá sobota..."

Sobota před Velikonocemi se nazývá „ Bílá sobota “ ale také „Veliká nebo Provodní“ a je poslední postní den.

Skončením Bílé soboty se završil dlouhotrvající půst.

V tento den bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu.

Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoalužba – tzv. vigilie (bdění).

Dopoledne se před kostelem pálil a světil oheň - této tradici se říkalo " pálení Jidáše ".

Chlapci naposledy hrkaly s koledou.

Večer všichni v kostele vítali Krista, jenž vstal z mrtvých.

Zvony se vracejí z Říma.

V tento den se uklízelo a bílilo, připravovalo se vše na vzkříšení Ježíše Krista.

Vařily se obřadní a sváteční pokrmy, pekly se mazance a velikonoční beránci, pletly se pomlázky z vrbového proutí, vázaly se březové metličky a zdobila se vajíčka.

Do dnešního dne se uchoval zvyk - nosit do kostela svíce, které se posvěcují připálením od posvěceného velikonočního paškálu. 

• " Velikonoční neděle - Boží hod velikonoční..."

V křesťanské tradici je " Velikonoční neděle " největší slavností církevního roku.

Den " vzkříšení Ježíše Krista " a vítězství nad smrtí.

Za svítání vstal Ježíš Kristus z mrtvých, čímž dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo.

Tradičně se peče velikonoční pečivo – " Beránek."

Ten se společně s mazancem, vejci, chlebem nebo vínem nosil do kostela - kde jej kněz posvětil. 

Tyto velikonoční pokrmy měly připravit tělo po dlouhém půstu na návrat k tučnější stravě.

Dům voní čistotou, všude voní pečivo a koláče.

Kdokoli přišel do stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu.

Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso  a holoubata předem posvěcená v kostele.

• " Pondělí velikonoční – velikonoční pomlázka..."

Též " Červené pondělí " (podle darování červeného vejce), nebo „ Mrskaný pondělek ." 

Původně to byl pohanský magický obřad k zajištění plodnosti a zdraví.

V křesťanské tradici se jedná se o svátek - " zmrtvýchvstání Krista "

V pohanské tradici  se jedná o svátek - " přechodu zimy v jaro."

Chlapci chodí šlehat dívky s pomlázkou - aby byly po celý následující rok zdravé a veselé.

Za odměnu dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka - kraslice a na pomlázky zavěšují barevné stuhy.

V některých regionech bylo zvykem, že dívky polévaly chlapce vodou - aby byli svěží.

Nebo v úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata. 

• Velikonoční tradice...

Pro hospodyni znamená příprava na " Velikonoce "  především " velký jarní úklid."

Má za úkol zbavit domácnost všeho - starého, zatuchlého a zimou opotřebovaného.

V dobách minulých i všeho - co souviselo se zimními chorobami a mohlo uchovávat jejich zárodky.

Proto  se - pralo, vyměňovala sláma v lůžku, větraly peřiny, bílilo vápnem.

• Barvení vajec...

Přišlo až jako vylepšení vejce - " symbolu nového života."

Teprve později se k němu přidala - kuřátka a velikonoční zajíček.

• Beránek...

Je jedním ze základních symbolů.

Byl a dodnes zůstal - obrazem oběti, přinesené Bohu i celému světu.

" Obětním beránkem " se stal „ Ježíš Kristus “, když zemřel na kříži za hříchy všech lidí.

• Pomlázka...

Bez níž si už svátky jara neumíme ani představit.

Byla původně také symbolem probouzejícího se života  -  tentokrát však v rostlinách.

Umně spletené „ mrskačky “ - měly probudit životodárnou mízu i v těch, koho se dotkly.

Ze stejného důvodu - očištění a nabrání nových sil, se v některých krajích lidé polévají studenou vodou. 

• Pomlázky jsou...

Spletené pruty zdobené pentlemi- které přenášejí životadárné mízy stromů do těla člověka.

• Existovalo několik druhů pomlázek:

Rodinná – vyšlehání hospodyně všemi členy domácnosti.

Rodičovská – vyšlehání dětí, kteří chodili šlehat své kmotry a prarodiče.

Pomlázka pro dospělé.

Společným rysem všech typů pomlázek je - obdarování koledníka vajíčkem, bílým, malovaným nebo jinak zdobeným.

• Udělejte si píšťalku z proutí:

Nejlepším materiálem jsou vrbové pruty, lze použít i větvičky černého bezu.

Měly by být silné alespoň jako tužka, nejvíce 1,5 cm.

Čerstvě uříznutý proutek se doporučuje namočit na chvíli do vody.

K výrobě vám postačí šikovné ruce a ostrý nůž.

Méně šikovní si připraví k ruce i lékárničku.

• Postup:

Z prutu si vybereme rovnou část, dlouhou 10 – 15 cm.

Prut nechat rovný, seříznutí provedeme až po otlučení, abychom se vyhnuly poškození kůry na okrajích.

Střenkou nože začneme poklepávat na kůru kolem dokola a po celém obvodu prutu, aby se oddělilo lýko od dřeně proutku a kůra se dala snadno stáhnout.

Dříve se při otloukání recitovali různé říkanky a tím byla také dána doba potřebná k otloukání.

• Tvarování píšťalky:

Před stažením kůry se šikmo seřízne strana, která se přikládá ke rtům.

Na horní straně budoucí píšťalky vyřízneme zvukový otvor.

Na protilehlém konci kůru nařízneme dokola a opatrným kroucením její část z prutu stáhneme.

Aby na okrajích nezaschla, můžeme ji krátce namočit.

• Tvarování náustku:

Oddělíme malý špalíček zhruba ve vzdálenosti zvukového otvoru, nahoře z něj seřízneme tenký plátek a zasuneme zpět do stažené kůry.

Druhou část také shora mírně seřízneme a zasuneme na opačné straně do kůry.

Posunováním tohoto kolíčku do různé hloubky měníme tóny píšťalky.

• 7 dní po „ Božím hodu " – „ Bílá neděle..."

V dnešní době je často tato neděle dnem slavnostního prvního svatého přijímání...

• 39 dní po „  Božím hodu..."

Svátkem „ Na nebevstoupení Páně " začíná devítidenní období před " Letnicemi."

" Nanebevstoupení Páně " připomíná vstoupení Ježíše Krista na nebesa čtyřicet dní po jeho vzkříšení.

• 48 dní po „  Božím hodu..."

Svátky svatodušní – „ Svatodušní neděle. "

Svátek „ Božího těla " je tradiční církevní slavnost spojená s průvody po význačných místech v obci, později kolem kostelů.

• 49 dní po „ Božím hodu..."

Svátky svatodušní – „ Svatodušní pondělí."

Na svatodušní pondělí bylo zvykem poprvé vyvádět dobytek na pastvu.

• 56 dní po „ Božím hodu..."

Svátek „ Nejsvětější trojice."

Nauka o " Nejsvětější trojici " káže, že Bůh existuje ve společenství tří osob – Otce, Syna a Ducha svatého.

• 60 dní po „ Božím hodu..."

Svátek „ Božího těla."

Lidé, kteří šli na „ Boží tělo " do kostela, měli sebou na posvěcení věnečky z lučních květin, které potom dávaly dobytku, aby ho ochránil.

Na počátku 20. století bývalo zvykem stavět před každým domkem malý oltářík u kterého se udělovalo požehnání.